60. - 80. léta - způsoby ochrany

Hranice

Standartně byl tedy zaveden jeden ze systému "U", který obhospodařoval cca 10 km hranice po cca. 100 metrových segmentech. Na místech kde byla očekávána zvýšená možnost narušení, byly instalovány též nástrahové systémy se světlicemi a dělobuchy, případně úkryty pro skrytou hlídku. Někdy byly též do oněch typických hlídkových věží umístěny figuríny, které byly za šera a zdálky dost těžko rozeznatelné od pravých pohraničníků.

Hraniční přechody

Co se týče hraničních přechodů, ty byly v dostatečné vzdálenosti od samotné hranice, aby případný narušitel musel po eventuálním překonání závory urazit ještě kus cesty po našem území. Po několika pokusech o proražení závor, byly tyto ještě konstrukčně upraveny tak, že kromě tanku (a i to bylo nejisté) je nemohlo prorazit nic. Byly tvořeny betonovými základy v hloubce až dva metry, betonovou úchytovou částí pro závoru která byla tvořena ocelovou rourou s uvnitř zabetonovným ocelovým lanem. Po té co zapadla do protilehlé rovněž betonové části, byla tak pevná, že dokázala horizontálně "rozříznout" Tatru 148, se kterou se řidič pokusil u Českých Velenic přejet do Rakouska.

Později byly ještě vylepšeny instalací šikmo přes silnici, takže případného automobilového narušitele "hodily" na bok.

Vodní toky

Vodní toky, jako například Dyje u Slavonic byly překlenuty ocelovým mostkem, kterým v pravidelném rozestupu procházely ocelové roury končící těsně nade dnem. Mezi nimi byly vpleteny ostnaté dráty. Jak byl střežen Dunaj, se mi nepodařilo kromě všeobecně známé skutečnosti strážních člunů zjistit.

Vzdušný prostor

Vzdušný prostor střežila ČSLA pomocí radarů PVO a hlásek. To byly věže, známé např. z pořadu Rozhlédni se člověče a jsou stále ještě k vidění např. na Vítkově kameni u Lipna, Uhlířském vrchu u Starého města pod Landštejnem, nebo Havranu v Českém lese. Tyto hlásky byly budovány na vykrytí hluchých míst radarů po sérii incidentů, které vyvrcholily průnikem Německého vrtulníku Bell (pilotovaného americkým veteránem z Vietnamu) do prostoru Dolní Vltavice na Lipně v 70-tých letech, kde dvakrát vyzvedl občany NDR k emigraci na západ. Letouny PVO Delfín v Českých Budějovicích s podvěšenými kulometnými pouzdry (obsahující trofejní MG 151) na ničení pomalu létajících cílů, přilétaly díky pozdnímu ohlášení příliš pozdě a nedokázali přilétnout dříve, než vrtulník opustil ČS vzdušný prostor. Pro zájemce o tento případ doporučuji přečíst článek v časopisu Letectví Kosmonautika z let 98 či 97.

Vlakové přechody

Střežení vlakových hraničních přechodů bylo vlastně dvouetapové. První část se odehrávala na vnitrozemských nádražích určených jako železniční hraniční přechod. Zde bylo vyčleněno jedno nástupiště jako výhradní pro cestu do zahraničí a probíhala zde celní a pasová kontrola pod dohledem PS, kteří zkontrolovali, zda se ve vlaku neukrývají černí pasažéři. Vlak byl odbaven a doprovázen PS, kteří před průjezdem ŽTZ, kde byl vlaku otevřen průjezd a kde byla druhá etapa střežení, vystoupili.

Jeden speciální případ odbavování vlaku který jel-nejel za hranice bude popsán níže v oddílu "všední den na hranici v 80-tých letech".


Takto se vyvíjela ochrana st. hranice v průběhu let. Na konci 80-tých let ji tedy tvořil souvislý pás od Hranic na Ašsku, kde se napojoval u hr. kamene na východoněmeckou variantu, až po Maďarsko-Rakousko-Slovenské pomezí, kde se napojoval na Maďarskou část ŽTZ. Na obou koncích "naší" Železné opony byli na příslušných posádkách styční důstojníci, kteří měli na starosti komunikaci s pohraniční stráží sousedního státu pro případ nutné spolupráce.

Likvidace ŽTZ začala krátce po listopadu 1989, konkrétně na hranici s Rakouskem již 11. prosince 1989.

pokračování - sloužím socialistické vlasti