Sloužím socialistické vlasti!
aneb jak vlastně vypadala služba na jednom konkrétním úseku hranice na Šumavě v 80-tých letech?

Přenesme se nyní o pár let zpět do doby, kdy mohutný Šumavský masív tyčící se na západě republiky znamenal pro většinu obyvatel tohoto státu něco tajemného, něco, za čím končil náš svět.


Vyberme si pro názornost jednu posádku - rotu poblíž Volar.

Píší se 80-tá léta a rota poblíž Plešného jezera sídlí ve zbrusu nové budově, kam se přestěhovala z budov bývalé strážnice Finanční stráže a hájovny, pár set metrů od bývalého přechodu do Bavor. Spolu s ní se přestěhovalo i ženijně technické zabezpečení o cca. 2 km do vnitrozemí.

Rota se nyní nachází uprostřed úseku dlouhého zhruba 13 km a je obsazena necelými sto muži. Ti jsou rozděleni do několika skupin, jako je strážní skupina, technická skupina a skupina zajišťující chod celé posádky. Ženijně technické zabezpečení se skládá ze dvou stěn o výšce cca. 1m zabraňující zvěři v přístupu k prostřední tzv. signální stěně, kterou tvoří kůly do tvaru T o výšce 2 m a je obsluhována zařízením U-80, rozdělujícím střežený úsek do zhruba stometrových úseků. Tyto úseky jsou tvořeny dvojicí ostnatých drátů pod napětím 12 V natažených střídavě nad sebou a tvořící svérázný obří spínač. Na dřevěné, karbolem impregnované sloupy jsou uchyceny pomocí speciálních plastových příchytek. Tyto byly konstruovány tak, aby je narušitel, který se snaží přes signální stěnu přelézt jako přes plot, ulomil (únosnost byla 15 kg) a došlo tak ke zkratu a vyvolání poplachu. Rovněž tak pokus o překlenutí určitého úseku pomocí drátu s "krokosvorkami" na koncích a následné přeštípnutí drátů by bylo při dobrém "vyladění" systému velmi obtížné, ne-li nemožné. Celý systém je totiž nastaven na konkrétní délku ostnatých drátů-vodičů a takovýto pokus je signalizován. Navíc při přeštípnutí napjatého ostnatého drátu došlo k jeho vymrštění. V místech kde byla do zátarasů vsazena vrata pro průjezd např. lesnické techniky, byly tyto kůly opatřeny nástrahovými kontakty, které zabraňovaly přelézt po konstrukci brány. Vše je

dobře vidět na doprovodných OBRÁZCÍCH – jsou to ony spirály obtočené kolem hlavních ostnatých drátů. Pokud byl terén písčitý, dávaly se v některých úsecích do země betonové zábrany proti podhrabání.

Toto jemné nastavení a konstrukce s sebou ovšem přinášela problémy. Když napadl sníh, byla extrémní námraza a i z jiných důvodů, systém signalizoval poplach. Dobře vyškolená obsluha mohla sice rozpoznat, že se jedná pravděpodobně o poplach falešný, ale pohotovostní hlídka vyrazit musela. Proto musela být sign. stěna v zimě na šířku lopaty z obou stran prohazována, aby tající sesedající sníh nezpůsoboval zkraty. Úsek měřící 13 km na Šumavě - zkuste si to představit!


Kresby dle autorova podkladu: netik@lahvista.cz


Výstup z jednotlivého segmentu byl sveden na nejbližší stožár, který signál vedl až do strážní místnosti na rotě, kde seděla stálá služba, mající za úkol rovněž obsluhovat prostředky spojení.

Vybavení

Tyto se sestávaly ze dvou radiových systémů. První (to byla ta větší charakteristická šipková anténa na budově) sloužil pro spojení hlídka-rota a byl na straně hlídky osazen tříkanálovou radiostanicí PR 21, pracující v pásmu 45-46 Mhz a výkonu cca 0,4 W, případně třistakanálovou! radiostanicí RF 10 v témže pásmu s výkonem 1 W. Na straně roty byly zabudovány 12-ti kanálové radiostanice VR 20/50 s výkonem až 15 W.

Druhý systém (menší anténa na střeše) byl určen pro spojení s nadřízeným stupněm velení a i jako tzv. součinostní – to znamená pro spolupráci s VB, nebo v případě výpadku telefonního spojení i pro komunikaci sousedních rot mezi sebou navzájem. Tento systém pracoval v pásmu 76 Mhz rovněž s radiostanicemi VR 20/50.

Hlídky byly ještě vybaveny telefonním pojítkem připomínající rozklápěcí mobilní telefon, které se připojovalo na přípojné body na sloupech s vedením svádějícím výstupy ze signálních segmentů na rotu. Toto pojítko mělo výhodu, že netrpělo neduhy vyplývajícími z radiové komunikace v členitém horském terénu a nedalo se na rozdíl od vysílaček odposlouchávat potenciálním protivníkem.

Signální stěna byla doplněna na exponovaných místech pyrotechnickými nástrahami tvořenými upravenými náboji do signálních pistolí. Kromě mechanického roznětu byly vybaveny ještě elektrickým palníkem, takže po doplnění jedním monočlánkem a jednoduchým spínačem z nich bylo možno vytvořit nástrahu. (Pozn. v současné době se dají tyto světlice v rámci výprodeje velmi levně – 15-20 Kč koupit a při odpalu nemusejí být v hlavni, stěna náboje vydrží odpal i jen přivázaná lepící páskou k tyči zastrčené do země).

Toliko stručně k výzbroji a výstroji.

Služba

A jak vypadala samotná služba? Různě. Měnila se totiž dle vyhodnocování jednotlivých případů narušení. Podívejme se tedy na jeden konkrétní typický případ v zimě a v létě.

Letní varianta.

Komplexní systém ostrahy státní hranice začíná již poměrně hluboko ve vnitrozemí. Na nádraží ve Volarech sedí muž v civilním oblečení, avšak s typickými vojenskými teniskami na nohou. Jeho úkolem je typovat potenciální možné rizikové osoby a vysílačkou skrytou v chlebníku podávat informace nadřízenému orgánu, který případně zajistil legitimování inkriminovaných osob.

Blíže směrem k hranici, na silnicích vedoucích do vesnic u hranic, se nachází zastřešené pozorovatelny obsazené příslušníky PS, kteří kontrolují projíždějící vozidla. Ještě blíže k hranici se již nachází vyhláškou stanovené Pohraniční pásmo, sem je vstup jen na povolení a člověk, který sem zabloudí a je brzy odhalen a ihned eskortován na rotu k podání vysvětlení a ověření totožnosti. Nezřídka následuje pokuta.

Dále se již nachází samotná signální stěna. Ta je podle v této chvíli platného nařízení kontrolována ráno a večer – tzv. KDZ, kontrola drátěných zátarasů, nebo též kontrola KP, kontrolního pásu. Během této kontroly hlídka zjišťuje, zda není signální stěna poškozená, či se v její blízkosti nenacházejí podezřelé stopy. Současně je po celou denní i noční dobu připravena "jednominutová pohotovostní hlídka" sestávající se z psovoda, spojaře a řidiče. Je-li stěnou signalizován poplach, např. "zkratuje dvojka na levém úseku", do jedné minuty vyráží GAZík s hlídkou směrem k místu narušení. Zde provedou kontrolu úseku, je puštěn pes. Jedním z komunikačních prostředků je podáno hlášení na rotu a v případě zjištění planého poplachu (zvěř, počasí) se hlídka vrací. V opačném případě je vyhlášen poplach a hlídka se vydává po stopách narušitele a všichni kdo mohou být na rotě postrádáni vyráží "překrýt úsek". Snahou je, dostat narušitele mezi dráty a rojnici. Je-li noc a ukryje-li se pachatel a pes jej nemůže nalézt, čeká se do rána, kdy se rojnice zatáhne a dříve či později je narušitel odhalen. Pronásleduje-li hlídka narušitele směrem k hranici (jsou již za dráty), je puštěn pes a po navázání optického kontaktu vydává hlídka příkaz stůj! Následuje výstřel do vzduchu a pak již má hlídka povolení použít zbraně k zastavení prchajícího. Je přísně zakázáno použít zbraň tak, aby střely dopadaly na území cizího státu (toto nebylo vždy dodržováno a pak docházelo k takovým případům, jako zastřelení západoněmeckého důchodce u bývalého přechodu Maehring v Českém lese na Německém území v roce 1984 - skutečný narušitel tehdy vyvázl nezraněn).

Takto tedy vypadala akce "narušení".

Dále bylo povinností příslušníků PS jednou za měsíc provést tzv. "kontrolu demarkačky", což je pochůzka dvojčlenné hlídky důstojník-voják po samotné hraniční čáře, aby bylo zkontrolováno, zda nebyla poškozena (nebo nedejbože posunuta) hraniční značení.

Mezi každodenní povinnosti v letním a někdy i zimním období patří kontrola osob procházejících pracovat za signální stěnu. Za tu mohli prověřené osoby například z důvodu výkonu práva mysliveckého, rybářského či lesního. V každém z těchto případů musel být člověk vybaven propustkou, kterou vydávali orgány státní správy a byla dávána na schválení místnímu veliteli PS. Žádost o vstup za signální stěnu musela být v 80-tých letech podávána již den dopředu. Tzn. že majitel propustky (viz obrázky): zavolal na rotu a ohlásil svou žádost a nebyla-li mimořádná událost, bylo mu sděleno kde a kdy bude vpuštěn za signální stěnu. Za tu ho již zpravidla nikdo nedoprovázel, ale nebylo to ani vyloučeno (např. u větších skupin lidí-dřevařů). Během pobytu v blízkosti hraniční čáry bylo přísně zakázáno - jak bylo napsáno na propustce, komunikovat s cizími státními příslušníky na druhé straně hranice, případně od nich třeba přijmout cigaretu. Toto se většinou dodržovalo, neboť nikdo si nemohl být jistý, zda třeba jeho kolega se o tom nezmíní před odpovědným orgánem. Ale přece jen se to dělo.

 

přední strana propustky

zadní strana propustky

Zimní způsob střežení hranice.

Tento vycházel především z faktu, že sníh dobře odhaluje stopy případných narušitelů. V praxi byly stanoveny trasy - tzv. lyžnice v různých vzdálenostech od státní hranice. První lyžnice byla vedena přímo po státní hranici a byla stejně jako v létě obsluhována pochůzkou jednou za měsíc za účelem "demarkace" hraničního značení.

Druhá lyžnice vedla podél ŽTZ a sloužila ke kontrole funkčnosti a stavu zátarasu a byla kontrolována minimálně ráno a večer.

Třetí lyžnice byla směrem do vnitrozemí a sloužila ke zjištění, zda se směrem ke státní hranici nevyskytuje podezřelá stopa. Lesní dělníci a jiné "povolané" osoby musely dopředu hlásit, budou-li tuto lyžnici křížit, aby se předešlo případným falešným poplachům.

Kromě lyží měla PS např. ve Stožci u Volar k dispozici rolbu Lavina a skůtr Buran, poněvadž kdo zná zimu na Šumavě, jistě si dovede představit, jak těžké je udržet sjízdných několik desítek kilometrů obslužných komunikací, je li k dispozici jeden! tankový pluh a fréza na úseku na mezi Železnou Rudou a Plešným jezerem.

Zprůjezdnit komunikace často pomáhali pracovníci lesní správy, kteří v rámci většinou dobrých vztahů mezi rotou a místní lesní správou, vypomáhali těžkými mechanismy.

Ani tato technika nebyla často moc platná. Za sněhových bouří se stávalo, že hlídka na odloučeném stanovišti (tzv. piketu), které se obsazovalo na 12 i 24 hodin, zůstala odřízlá od civilizace bez možnosti vystřídání. Spojení v tomto případě zajišťovala převážně radiostanice, neboť telefonní linka (nadzemní vedení), byla spolu se signální stěnou to první co "vypadlo" pod náporem sněhu a spadlých stromů. Za takových tuhých zim bylo v případě zvýšené ostrahy hranice nutné poškozené úseky ŽTZ nepřetržitě střežit. Na přelomu zimy a jara, v mokrém sněhu a za deště to byla jistě "lahůdka".

Proto byl na rotách na Šumavě většinou s napětím očekáván rozkaz měnící způsob střežení ze zimního na letní.

poračování - vlakem za dráty